Jan Pátý

Honza Pátý
22.5.2017 †

Některé dny jsou normální, zatímco jiné jsou občas mimořádné. Ten dnešní probíhal normálně až do chvíle, kdy přišel vzkaz od našeho společného přítele dr. Ládi Kulíška se Znojma, že Honza Pátý, stejně jako jeho žena, již nejsou mezi námi. Ta zpráva tento den nestačila! Během hodiny přišla další tentokráte od Silvy Pěkníka, že zemřel Petr Karhan. Tak to byl i pro mě dosti silný vjem, abych přestal pracovat a zamyslel se sám nad sebou. Nebudu rozvádět, k čemu jsem došel, ale určitě vím, že nezůstal jsem k těmto dvěma informacím netečný.

Abych začal od začátku! S kluky Pátými, Honzou a Petrem, jsem se seznámil na jednom kurzu potápěčů na Svobodných Heřmanicích, který jsem vedl a kam oni přišli jako frekventanti – poddůstojníci vojáci sloužící u železničního vojska, myslím ve Valašském Meziříčí. Skvěle zapadli do party a během tohoto týdne plného potápění, školení, plavání a táboráků jsem se dozvěděl, že jsou také a především jachtaři. Časem jsme si „padli do noty“, oni jezdili za mnou a já za nimi i naše rodiny se seznámily a taky jsem se zúčastnil jejich velké plavby z Bratislavy do Prahy kolem Evropy- což bylo v té době mimořádné dobrodružství. Vzpomínám, že na cestu do Bulharska, kam mezitím spluli po Dunaji a kde jsme měli „scuka“ neboli sraz,  jsem odjel v den volby prezidenta Svobody v roce 1968. Ale i další velká vzpomínka z této plavby mně nedá, abych se s ní nesvěřil. V Řecku jak jsme se plavili z jednoho ostrova na druhý, na jednom ostrově byli jsme velice mile a dojemně přivítáni a nakonec z toho vyplynulo, že staršinou ostrova byl nám tento nabídnut jako ostrov, který tak získá Československá republika a bude to jak pro jachtaře tak potápěče, ale zejména pro ROH tedy Revoluční odborové hnutí, které v té době organizovalo stovky a tisíce rekreací, dovolených a bylo majitelem stovek zotavoven na celém území ČSSR. A tak s dopisem v batohu, když jsme se vrátili, začal jsem obíhat Ústřední výbor ROH, který byl nadšen myšlenkou, ale byrokracie má své cesty a tak jsme se dostali až na Ministerstvo zahraničních věcí kde mně bylo sděleno, že je to sice výborný nápad, ale republika podepsala nějakou  konvenci, kde se zříká, stejně jako další stovka států, územních nároků mimo své teritoriální území a tudíž vlastnění ostrova v  Řecku bychom porušili tuto konvenci, protože by to bylo chápáno jako naše kolonie. Po tomto antré, když se začalo jednat o pronájmu, věc se dostala již mimo nás a myslím, že tiše vyšuměla pro nezájem a složitost samotného aktu!

Myslím, že nejdelší naše spolupráce byla, když chlapci začali stavět první ferrocementovouloď v této republice – Golden Horn. Byla nás taková parta, zde na Ostravsku, co jsme jim pomáhali s nátěry, šili plachty a zejména konstrukce nerezových součástek pro plachetnici, byla naše silná stránka, neb jsme mezi sebou měli jednoho z nejlepších svářečů nerezu, co jsem kdy poznal a to byl Vašek Novák. Loď myslím, že za 9 let skutečně vyplula a z naší party plavby po Černém moři se zúčastnili skoro všichni, co se na stavbě podíleli.

Naše přátelství trvalo však i nadále a skoro každý rok jsme se viděli na pár dnů ve Znojmě nebo na přehradě. To již nebyli jsme tak tencí a svěží jako na počátku, ale do lodi jsme ještě vstupovali hbitě a svižně vystupovali. Bradky bratrů Pátých časem zbělely a já obdivoval, když se vydali přes Atlantik do nového světa a později zpět. Na jejich plavbě jsme i my Ostraváci měli svůj podíl v podobě 121 vepřových konzerv, které jsme zde na Ostravsku pro ně připravili včetně výzkumu, zdali jde pitné voda zavařovat!  Na druhé straně když jsme dělali s Petrem Katzem technické zkoušky na hlubokomořské kamery pro fotografování manganových konkrecí, tak než se toto složité technické zařízení předalo do rukou objednatele, technické zkoušky se týden dělaly na Vranově za pomoci bratrů Pátých a členů jejich potápěčské skupiny.

Čas běžel a přestali jsme povinně pracovat a stali se seniory. Začal jsem dávat dohromady „Historii čs. potápění“ a také jsem potřeboval zmapovat historii a činnost znojemských potápěčů. Hodně mně pomohli a to nejen oni ale v podstatě všichni co v klubu kdysi pracovali. Do Znojma a k Pátým jsem jezdil jako k tetě. Nikdy jsme se nebavili o tom, že jednou budeme staří a nebudeme moci dělat to, co jsme dělali v mládí a když jsme si prohlíželi v jejich kamenictví náhrobky, které dělali na objednávku, padla diskuze, zdali bychom si nevzali „do foroty“ jeden náhrobek s holou deskou na což jsme reagovali s mimořádným veselím jako “ …o čem to vlastně mluvíme!!!“

Cítili jsme se silní a tedy nesmrtelní. Jednou v létě jsem se dozvěděl, že Petr vážně onemocněl a Honza se snaží ze všech sil jej z tohoto stavu jakési otupělosti a fyzické imobility dostat. Staral se o svého bráchu skutečně vzorně, ale choroba byla silnější a Petr asi po dvou letech zemřel. Pro Honzu to byl veliký otřes, protože brácha byl kus jeho Já.

Naposled jsme spolu dlouhodobě diskutovali, když jsme dávali dohromady podklady k publikaci II. dílu „Co všechno neodnesl čas…“ myslím, že i tvorba Honzova příspěvku do této knihy byl pro něj dosti vyčerpávající práce, i když předtím byl autorem či spoluautorem několika drobnějších literárních prací a zejména překrásné fotografie.

Můj zcela poslední telefonický dotaz na něj kdo by nám dál podklady a chtěl s námi spolupracovat ve vztahu k jejich potápěčskému klubu do 3. dílu publikace „Co všechno neodnesl čas…“ zůstal bez odezvy. Honzík již se mně neozval…

A tak mám před sebou společné fotografie nad vykopávkami v Troji, kdy jeden z nich vytáhl odněkud z batohu Odyseu a začal přednášet verše pana Homéra… Nechci parafrázovat Julia Fučíka, ale nestydím se prohlásit: „Měl jsem Vás, kluci oba rád…!“. 

Josef Jan Dvořáček

Zpět na hlavní výpis