Za Jirkou Trpíkem…

Jiří Trpík
15.11.1944 * – 20.02.2014 †

Byla to pro mě strašná zpráva! 20. února volal Olda Lukš, že ráno zemřel Jirka Trpík. „Pane Bože, jak je to možné, vždyť jsme spolu večer mluvili“ Myšlenky mně bouřlivě letí hlavou a já si rekapituluji, jak Jirka mně napřed zaslal mail, že knížky Petra Katze, které jsem poslal na Košinku do Prahy pro ostatní členy HDS ČR, došly k němu v pořádku. Potom večer jsme ještě spolu mluvili. Napřed byla distribuce knihy a potom jsme si společně zanadávali na doktory a čekání v čekárnách. Jirka se mně svěřil, že má asi zápal plic a těžce se mu dýchá, já jemu se svým zánětem středního ucha. Mluvil klidně pomalu a plynule. Nebylo v jeho hlase cítit žádné drama …, prostě konstatovali jsme svůj stav s tím, že si zavoláme za pár dnů zase. Prostě banální onemocnění. Nikdy si nepamatuji, že by si byl stěžoval na nějaké zdravotní potíže vůbec.


Hlavou mně letí vzpomínky jako úžasný film na naše první setkáni kdysi v Aquacentru, potom na Hříměždicích, vzpomínky na jeho první dílnu kdesi v Praze a potom již Košinka. Na večery, kdy jsme seděli spolu a on vyprávěl o začátcích potápění v Praze, o jednom z prvních potápěčských klubů Proteus Praha a lidech kolem, o desítkách členů tohoto klubu v době největší slávy, o natáčení instruktážních filmů pro výuku potápěčů, o natáčení v Podolském bazénu, o potápěčsko-filmařské expedici do Turecka, o filmování v Moravském Krasu, o jeho lásce ke všemu, co navazovalo na film, filmový plakát a promítačky. Řadu diskuzi jsme věnovali technickým problémům filmu, zejména původnímu celuloidu a mnoha dávkám kafru, který jsem se vždy snažil pro Jirku zajistit, a který skončil právě v podobě zrn v jeho bohatém archivu starých filmů, aby se podařilo zachránit ten původní materiál, na který se natáčely filmy od svého počátku. Jirka byl studnice vědění o filmu a jeho hluboké znalosti mně pokaždé překvapovaly. Když jsme viděl poprvé ten jeho archiv, to množství filmařské techniky, obdivoval jsme jeho houževnatost a také jeho Věrku, o které jsme žertem říkali, že příjde doba, kdy ji navrhneme na blahořečení právě pro tento Jirkův „koníček“. Mnoho pěkných večerů jsem strávil i v kruhu jeho a jeho nejbližších přátel Oldy Lukše a Petra Katze při promítáni archivních dokumentů z historie II. světové války, filmů o potápění či prostém vyprávění, kdy jsem sbíral materiál pro Historii čs. potápění …., do které se nesmazatelně vepsal. Byl jsem pozorný posluchač a Jirka byl pozorný hostitel a vypravěč. Nikdy jsme jej neviděl ani v práci, ani doma, ani při jednáních v nějakém vzrušivém stavu. Mluvil klidným, jasným hlasem, dopředu uvážil, co řekne a já vzpomínám, jak nerad vzal na sebe funkci presidenta Společnosti pro historii potápění v České republice. Pracoval jsme s ním dva dny v depozitářích Národního technického muzea v sekci potápění, kdy se popisovaly a identifikovaly různé sbírkové předměty, které muzeum mělo k dispozici a mnohdy nevědělo, k čemu se tyto exponáty používaly. Byl precizní a potrpěl si na detail. Vzpomínám, jak spolu s Oldou Lukšem přivezli do republiky (ze Švýcarska dar Petra Grosse a Jardy Kohouta) ponorku E 2, a co všechno museli pro to udělat, aby se dostala do sbírek brněnského Technického muzea. Také Olda, když jsem se jej jednou ptal na nejdrsnější příběh s Jirkou, vyprávěl o potápění v Hranické propasti. Podařil se jim tehdy opravdu „husarský kousek“, když uvázali vodící lano na kmen, který pevně ležel zabořen ve svahu. Najednou se s nimi dal svah i s kmenem do pohybu a oni byli taženi do hloubky. Nevěděli kde se nachází, ale Jirka neztratil duchapřítomnost a i když byla voda zakalena přitáhl Oldu k sobě, aby na sebe viděli a ukázal do prostoru, kde tušil svah. Měl cit pro prostor a neztratil hlavu ani v takové kritické chvíli. To jim velice pomohlo a po svahu se dostali na hladinu. Na hladině zjistili, že byli kolem 70 m hluboko. „Od té doby jsme začali spolu chodit na pracovní potápění jako dvojice a byl jsem si jist, že při jakékoliv maléru mně Jirka v tom nenechá“, byl tehdy Oldův závěr.

A na dokreslení ještě příběh od Jindry Kadečky, dlouholetého členu Proteus clubu Praha, o tom, že Jirka byl člověk, který když jenom trochu mohl, nestál se založenýma rukama, ale snažil se přijít s nějakým nápadem nebo řešením: „Bylo to v létě roku 1974, kdy jsme jako parta potápěčů z Čech vyrazili za hranice všedních dnů a jeli se opět potápět do NDR na Helenesee u Frankfurtu nad Odrou. Plnění lahví bylo vždy velice problematické a pro nás hlavně drahé. Tentokrát, ale už v Praze, dostal Jirka nápad – vzít sebou kompresor bez motoru a jako pohon použít motor své Škodovky MB 1000. Prostě připojit kompresor na Škodovku.

Odšroubovalo se zadní čelo a odpojil řemen od „větráku“ Škodovky. Pod autem na kraji svahu se vyhrabala díra, do té se pěkně usadil kompresor, který se spojil řemenem od „větráku“ s motorem auta a rozepřel heverem, aby byl řemen pěkně natažený. Nastartoval se motor Škodovky, a aby se nepřehříval, nalévala se stále studená voda do chladiče a výpustným kohoutem se teplá vypouštěla. Celý systém pracoval „jako hodinky“. A co dodat na závěr? Kompresor pracoval spolehlivě a my se mohli potápět. Tak to byl přesně Jirka, vždycky měl nějaký nápad. A myslím, že i mladoboleslavská Škoda Auto by měla radost, kdyby věděla, k čemu všemu se dala Škoda MB 1000 využít.“

Často, když jsem byl v Praze, jsem za Jirkou jezdil na jeho pracoviště. U něj na Košince byla jakási oáza klidu a bezpečí, návrat do počátků potápění a taková klukovská atmosféra, kde jsem se cítil mezi svými.

To všechno mně proběhlo hlavou, když Oldův hlas mně oznamoval jeho skon. Myslím, že jsem tvrdý chlap, v životě jsem se potkal jako báňský záchranář se smrtí mnohokráte. Nikdy jsem neplakal. Tentokráte jsme cítil, jak mně po tváři tečou slzy….., neb odešel více než kamarád!

Josef Jan Dvořáček + JK + OL

Zpět na hlavní výpis