Za Olinem Matouškem

27.08. 2012

Olin Matoušek
† 27. ledna 2012

S jeho jménem jsem se seznámil poprvé v roce 1960, kdy jsme se jako Permoni poprve potápěli na Moravském krase. Ředitel Dokoupil nám vyprávěl o týmu krasových potápěčů Fadrna - Plšek – Matoušek, kteří tvořili potápěčskou trojici. Později, když ze zdravotních důvodů přestal potápění provozovat Franta Plšek, (který vždy o sobě prohlašoval, že je hlavně lezec a já dodávám, že špičkový o čemž svědčí mimo jiné jeho prvovýstup propastí Macochou, ve svých 60 letech až na Horní můstek) a potom potápěč, vytvořila se nerozlučná dvojka Fadrna- Matoušek , která sice věkově byla jako otec se synem (Jarda Fadrna se narodil v roce 1915, zatímco Olin Matoušek 1941), ale výkonově si nezadala, se žádnou potápěčskou skupinou v tehdejší ČSR, i když používaná technika byla primitivní. V roce 2010 v rámci práce na historii potápění v naší republice, jsem se dík laskavosti ing. Michala Piškuly dostal k potápěčskému deníku Jardy Fadrny. Jarda tuto zprávu sepsal půl roků předtím, než odešel na svůj nejdelší ponor v roce 1988. Není akce, u které by nefiguroval Olin a jeho „zlaté ručičky“. Olin dovedl vyrobit všechno, od plicní automatiky, přes kompresor a osvětlení, dokonce na nějaké národní technické soutěži v rámci čs. armády, tato dvojice obhájila první místo.

A protože jsem se nespokojil pouze s psaným textem, chtěl jsem osobně poznat dosud žijícího jak Františka Plška, tak Olina Matouška. Frantu se mně podařilo, dík „starým“ brněnským potápěčům objevit brzy, ale Olin se ztratil a nikdo o něm nic nevěděl. Teprve po třech letech, dík intenzivnímu pátrání a velké spolupráci zejména old speleologů jsem obdržel od „jeskyňářské mámy“ Hely Kvasničkové adresu na Oldu a toho jsem během 14 ti dnů navštívil. Bylo to zajímavé setkání, Olin jako by potlačil svoje období jeskynního potápění kamsi hluboko do myšlenkového pozadí. Seděli jsme v kuchyni naproti sobě a já popíjel kávu, kterou mně uvařila jeho žena Alžběta a já mu citoval věty z deníku Jardy Fadrny. Olin seděl, poslouchal a díval se před sebe a znova na mně. Mnou vyprávěné příběhy jej vracely o celých 50 let zpět, najednou začal živě reagovat a doplňovat to co Jarda Fadrna nestačil zapsat. Byl to jeden z nejhezčích večerů jaký jsem s veterány potápění zažil a samozřejmě nezůstalo pouze u potápění. Na závěr se mně Olin pochlubil vlastnoručně vyrobenými a funkčními parními strojí, svou eskadrou letadel a vrtulníků s nimiž létal za barákem, ale také nesmírnou láskou k cyklistice, které se věnoval skoro každý den. Po druhé jsme se viděli u příležitosti návštěvy Petra Katze v Česku. Dokonce jsme se domlouvali na jaro tohoto roku, kdy si uděláme společný “letecký den“, a také na setkání potápěčů veteránů v Brně. Bohužel, Olin 27. ledna 2012, kdy byl mimořádně krásný den, vyjel na kole na svou poslední cestu, ze které se již nevrátil…

Ing. J. J. Dvořáček

Zpět na hlavní výpis