Pepek Voříšek – patřil mezi ty prvé…

27.08. 2012
Pepka Voříška jsem poznal snad hned na počátku potápění. V našich potápěčských kruzích se proslavil jednak jako osobnost v technické komisi a zakrátko i tím, že mu jako prvnímu potápěči- amatérovi byla uznána plicní automatika, která se stala základem dýchacích přístrojů Saturn, používaných takřka v celém RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci - nejvyšší hospodářská organizace všech zemí tzv. socialistického bloku v komunistickém režimu) a sloužících v řadě podniků až dodnes. Pepek pracoval na Akademii věd v Ústavu fyziky pevných látek a tam jsme za ním byli několikrát i během jeho aktivního působení. Musím se přiznat, že jsem tam chodil rád, neb jeho pracovní prostředí, plné nejrůznějších elektrických a jiných přístrojů, mě fascinovalo. Vždy jsme si odnášeli značně rozšířený obzor o všech možných otázkách, zejména z oblasti fyziky a duchovna. Znova jsem se s ním setkal v rámci studia v archivu Geofondu, kde je uvedeno ve zprávách RNDr. V. Houši, CSc., vedoucího paleontologické expedice ČSAV, že byl přímým účastníkem známé potápěčské expedice na Kubě. Tam jeden z našich prvních potápěčských instruktorů a výtečný kamarád Pepa Mergl a Kubánec Michael Montanez zrealizovali dlouhodobý pobyt dvou aquanautů pod hladinou moře s názvem experiment Caribe 1. Na této expedici zabezpečoval Pepík veškerou dýchací techniku, které mimořádně rozuměl.

Badatelská vášeň jej neopustila ani v pozdějším věku a jeho zvídavý a tvořivý duch mně pořád připomínal dvacetiletého kluka. Když jsem jej navštívil několikrát v poslední době (za doprovodu jeho dlouholetého přítele Zdeňka Voňky) v rámci sbírání faktů pro historii čs. potápění, připadalo mně to, že náš poslední hovor skončil před několika dny a nikoliv před 30-40 lety. Nic se nezměnilo, dělali jsme zkoušky s magnety, řešili kvalitu pitné vody a dlouhověkost, prohlíželi starou dokumentaci automatik, probírali grafy odporu různých dýchačů, řešili broušení krystalů, ochutnávali živou a mrtvou vodu a neopomněli měřit i radioaktivitu. Dokonce i nově instalovanou hrazdu jsme zkoušeli, když předtím Pepík prakticky předváděl, jak se máme správně na ní vyvěšovat a „kroutit zadkem“. Čas míjel, a kdybychom nemuseli končit, protože mě čekala cesta do Ostravy, tak jsme tam seděli až do večera. Měl jsem jej rád, neb pořád, i přes svůj pokročilý věk, se díval před sebe a domlouval stále nové a nové věci. Neslyšel jsem, že by si zasteskl nebo nadával na stáří. Myslím si, že žil tak, jako by zde měl být věčně, a proto jsem jej obdivoval. O to otřesnější byla pro mě zpráva od Zdeňka Voňky, že Pepek už s námi nebude nikdy diskutovat, a to, co jsme si neřekli, že již si neřekneme. Josef Voříšek nastoupil svou poslední cestu a 26. března 2012 se s ním přišlo rozloučit mnoho známých a přátel, ale také potápěčů, kteří nezapomněli, že Pepek patřil mezi ty první.

Ing. Josef J. Dvořáček

Zpět na hlavní výpis