Login


Za Zdendou Hoznaurem…

27.01. 2014
Zdeněk Hoznauer (21.7.1941* – 27.11.2013 †)

Zdeněk Hoznauer
21.7.1941 * – 27.11.2013 †


Když jsme nastoupil do Chemických závodů - Dusíkáren v Ostravě, asi v roce 1961, zakrátko přišel těsně po absolvování strojní průmyslovky Zdeněk Hoznauer, kterého přiřadili do dílny mechaniků na III. cech. Protože i já tam tehdy sloužil jako začínající mistr ve výrobě Dukolu, zakrátko jsme se skamarádili a já jsem Zdendu postupně přetáhl k potápění. V té době již fungoval potápěčský klub, který založil ing. Karel Beránek, jako myslím 12. ZO organizaci Svazarmu a tak jsme získali dalšího člena. Ještě nutno říci, že v Dusíkárnách jsme my dva nebyli jediní potápěči, spolu v klubu s námi byl Olda Vojtěchovský, mistr v hlavní dílně a Erišek, jinak občanským jménem Vladimír Novák, později autor řady dýchacích směsi s názvem AROX a také Vilda Haas. To byla již poměrně silná parta a tak, jakmile se cokoliv šustlo kolem vody – a voda pro Dusíkárny byla velice důležitá surovina, tak jsme byli u toho, protože na vodárně, která ohromnými čerpadly zásobovala vodou z řeky Odry celý závod, Olda Vojtěchovský často pracoval a využíval nás potápěčů, kde se dalo. Tím jsme si vybudovali velice silnou pozici a tak i některé naše excesy v práci prošly relativně klidně.

První větší akci, na kterou jsme vzali Zdendu mezi sebe, bylo ucpání hlavního ventilu na inkriminované vodárně. Došlo k tomu tak, že ve velikých jímkách byly tři koše a tři čerpadla a na dvou čerpadlech došlo k ucpání a my jsme nastoupili v podstatě během 30 minut. Fabrika jela na poslední třetí čerpadlo a hlavní mechanik ing. Gunter nám sdělil, že cokoliv budeme potřebovat, máme k dispozici, jen ať rychle zjistíme, co se vlastně stalo a on se bude tiše modlit, aby to jedno čerpadlo v druhé jímce fabriku utáhlo. Do vody jsem šel já a Zdenda mně dělal návodčího, zatímco Erišek byl připraven mně vystřídat a stál oblečen na okraji jímky. Sestoupil jsem asi do 3 metrů, nohy šly do jakéhosi bahýnka a kamení a neviděl jsem ani na špičku nosu. Zdenda mně šňůrou navedl ke koši a já začal ohmatávat koš. Systematicky místo po místu po celé výšce koše a po celém obvodu. Na dvou místech děrovaný plech, co měl funkci síta, zcela chyběl a byly tam díry tak na roztaženou dlaň. Ihned jsem se vynořil a hlásil to nahoru. Během pěti minut přišel pokyn odmontovat koše a vyzdvihnout je na hladinu k opravě. Dostali jsme klíče a páky a začali s povolováním šroubů. Mezi tím nahoře chlapci organisovali nějaké lešení pomocí dvou vysokozdvižných vozíků.

Zdenda funkci návodčího předal Oldovi Vojtěchovskému a sám začal organisovat vyzdvižení košů. Celkem jsme museli povolit dvanáct šroubů na obvodu, ale předtím jsme museli podložit koš nějakým křížem z nosníku na laně, který držel koš přilepený na potrubí, takže jsme mohli povolit všechny šrouby, aniž by koš na nás spadl. Byla to hrozná drbačka. To všechno za pochodu vymýšlel Zdenda. Nakonec se podařilo oba koše demontovat, vytáhnout na břeh a odvézt do dílny. Potom následovala demontáž potrubí až po hlavní ventil. To se však již dělalo z povrchu. Ucpání se našlo v hlavním ventilu, v němž byli nasátí dva mrtví úhoři. Byl jsem překvapen, jak Zdenda během krátké chvíle přišel na řešení a toto prosadil mezi „starými kozáky“, co na vodárně pracovali několik let. Pravda je, že předtím se to vždy dělalo „na suchu“ při zahrazené jímce, ale to bylo při generálních opravách během prázdnin, kdy vždy fabrika celá stála. Na druhém koši bylo to samé, ale uvnitř byly pánské kalhoty. Jak se tam kalhoty dostaly přes česla, nikdo nevěděl. Odtamtud vytáhl Erišek dva živé úhoře, kteří byli přilepeni na sítech. Necelých 14 dní poté byl Zdenda povýšen do funkce směnového mistra v dílně III.cechu. Hlavní mechanik ing. Gunter nezapoměl ….

Potom jsme spolu dělali řadu pracovních akcí od likvidace starých mostů přes řezání pod vodou, také betonování základu lisů, ale také 10 let potápěčskou ochranu Tatranských ples. Zdeněk měl dobré organizační vlohy, byl velice přátelský a svou schopnost jednat s lidmi nejvíce uplatnil, když dělal doživotního ředitele Potápěčské Veteránky, která běžela na lomu ve Svobodných Heřmanicích přes 30 let. Nemohu zapomenout na historku vázající se k jeho činnosti v novém výboru KP Permon, kterou předkládal Honza Jahns jako předseda Krajské rady v Praze na Ústřední radě potápěčství a vodáctví plk. Josefu Gazdíkovi. Ten se díval na seznam jmen a po chvilce čtení zakvílel: „ No jo, ale četli jste to … vždyť to jsou tam od vás (jako od potápěčů!) samí Němci: Hoznauer, Waserbauer, Feilhauer a Jahns … co tomu řeknou soudruzi z kádrového odboru !! Dejte tam alespoň jednoho Čecha“… zakvílel a odešel, aniž by čekal na naší odpověď. Po chvilce ticha spíše z překvapení, vypukli schůzující „soudruzi“ v huronský řev.

Zdenda později se věnoval činnosti rozhodčího a taky „řediteloval“ řadu závodů, zejména při organizování na volné vodě. Společně jsme dlouho jezdili na Svobodné Heřmanice, kde jak klub, tak řada potápěčů měli své baráky a tam také se společně se Standou Huvarem a Oldou Beránkem starali o zábavu a soutěžení všech děcek, co na Heřmady se svými rodiči jezdily.

Pak nás osud rozdělil; Zdenda po Dusikárnách šel do Ostravských mlékáren Martinov, potom to zkusil u Čuby ve Slušovicích (o tom se vyjadřoval, že… „to byl, ale záhul!!“), potom se přesunul do Lacrumu Břeclav, kde zastával funkci technického ředitel v mlékárnách, později přešel do Průmyslu mléčné výživy Hradec Králové, mlékárna v Žamberku a když tato skončila, svou odbornou kariéru strojaře ukončil na VaKu v Jablonném nad Orlicí. Vzpomínám, že když jsem za ním byl v Žamberku, hovořili jsme o tom, jak člověk zapomíná, když jsme si nemohli vzpomenout na nějakou společnou akci a vždy vyvstala otázka, kdy to vlastně bylo. Jeho žena Dáša celou dobu poslouchala a potom ji to nedalo a vložila se do hovoru a začal vyprávět příběh z nedávné doby: „Před několika týdny v pátek odpoledne vyrazil Zdenek na víkend směr Liberec na závody. Já si doma naplánovala různé domácí práce, které se přes týden běžně nestíhají a chystala jsem se, jak se do toho v sobotu po ránu pustím, protože budu v baráku sama. Večer, kolem osmé hodiny -zvonek u dveří .... jdu otevřít a tam můj drahoušek. Nevěřícně jsem zírala, kde se tam bere, a ptám se, zdali mu ujel spoj, nebo co se děje. On se pousmál, mávl rukou a potom mi u kávičky s úsměvem vyprávěl, jak dojel do Liberce a cestou z nádraží potkal někoho z tamního klubu, který se ho ptal, cože tam dělá. Když mu sdělil, že přijel na závody, tak se dozvěděl, že tyto se fakt konají ..... , ale až příští týden. Zkrátka a dobře si nějakým omylem spletl datum. Takže chlapci, nemusíme chodit daleko, že ?!“

Zdenda souběžně s potápěním a i později, jak se přestal potápět, celou tu dobu se věnoval činnosti rozhodčího (a byl to dobrý rozhodčí!) spolu se Standou Huvarem, Zdenkem Sokolem, Karlem Bezděkem tvořili nerozlučnou čtverku „starou zocelenou partu“ až do pozdního věku, kdy jeden po druhém odcházeli, až Zdenda zůstal sám….

Naposledy jsme spolu byli letos v červenci, kdy jsem jej navštívil v jeho Orlických horách v obci Říčky, kde žil na chalupě. Dovezl jsem mu svou knihu “Historie čs. potápění“, na kterou se velice těšil. Seděli jsme v kuchyni, vyprávěli, pili kafe, drbali nezúčastněné kolegy, snědli kus koláče a domlouvali, jak se všichni potkáme příští rok na jaře v Ostravě, kde já svolám ty „ co ještě zbyli“, podíváme se na filmy a diáky a udělám takový „bohovský“ sraz všech, co s námi potápění začínali. Potom šel s námi k nedalekému autu. Tam jsme si podali ruce, „soudružsky“ objali a já jsem odjížděl s úkolem všechny svolat. Netušil jsem, že se vidíme naposled.

Zdeněk zemřel po několikadenní hospitalizaci 27. listopadu 2013 v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. Byla to velice smutná zpráva, která přišla mailem. Jeli jsme na pohřeb skoro jako delegace a bylo nás pět. Tam v obřadní síni jsem jej uviděl naposled… Díval se na nás všechny z obrazovky s takovým milým úsměvem jako by říkal, že za krátko se všichni určitě zase sejdeme… Měl jsem Tě, Zdendo, rád, protože jsi byl vždy férový chlap a na takové se nezapomíná!

Josef Jan Dvořáček

Zpět na hlavní výpis

Společnost pro historii potápění ČR, z.s. / The Historical Diving Society Czech Republic
Address: Za zastávkou 373, Dolní Měcholupy, Praha 10, ZIP Code: 111 01, Czech Republic
Mobile: +420 736 506 534, E-mail: info@hdsczech.cz, www: www.hdsczech.cz

Created by © 2009/2011 ALS Euro s.r.o. tvorba www stránek webdesign