Historie potápění v CZ

Začátky neoprenových obleků u nás

Moje začátky potápění se dají datovat v roce 1968 a to na plzeňsku. To už ve Zlíně vyráběl pan Jindrich Sáha obleky pro potápěče z neoprenu.

My začátečníci neoprganizovaní amatéři, kteří si chtěli v lomech prohlídnout nějakou rybu jsme do vody nosili silné punčochové kalhoty nebo tzv. dámské kaliopky, což byly takové elastické kalhoty a nahoru jedno, nebo dvě upnutá trička s dlouhým rukávem.

Samozřejmě nebylo to na hloubky a jednalo se spíše o psychické teplo, než skutečné. V Československu se v té době nedalo v obchodech koupit žádné potápěčské oblečení a vozit něco zvenku bylo pro amatéry složité.

V roce 1970 jsem nastoupil do OPP Gottwaldov, kde už více jak 2 roky běžela výroba neoprenových obleků SEE pod vedením pana Sáhy staršího, protože syn odešel do zahraničí. Tam jsem po nějaké době byl přidělen jako asistent k panu Sáhovi a podílel se částečně na výrobě.

Obleky See se vyráběly z neoprenu, který se kupoval v Optimitu Odry, kde se vyráběl na výplně a těsnění osobních železničních vagónů a traktorových budek. Vyráběl se kontinuálně, čili vytlačovala se ze směsi trubka, ta se řezala podél a vznikal pás, který procházel pecí, kde se upekl, řezal na délku kolem 150 cm a takto vzniklé plotny se skladovaly a posléze používaly. Protože jejich povrch a tvrdost byly různé, museli jsme vždy osobně přijet, a vybírat plotny, které se hodily pro výrobu neoprenových obleků. Ze 100 ploten se obvykle vybralo tak 15 až 20 ks.

Takto vybrané plotny se dovezly z Oder do bývalého n.p. Svit, kde se z 10 mm tloušťky štípaly na 2 x 5 mm. Potom se takto naštípané plotny převezly do jiné budovy, kde se na ně nalepovala pletenina.

Pletenina se opět získávala složitým způsobem.

V podniku Chemlon Humenné se nakoupilo chemlonové vlákno, to bylo převezeno do pletárny n.p.Slovenka Turzovka, kde z toho upletli nekonečnou nohavici o průměru cca 40 cm. Odtud jbyla pletenina převezena do n.p. Svit kde byla tato nohavice rozstřižena na nekonečný . Tento byl odvezen do barvírny a po nabarvení opět do Svitu, kde se na něj bylo naneseno za tepla lepidlo ( frikcionování) a vše se nechalo nějaký čas „dozrát“ Takto připravené válce namotaného textilu se potom rozmotávaly do velkého vulkanizačního „pětiválce“ kde se za předepsaného tlaku a teploty spojovaly s neoprenem. Takto připravené polotovary byly dováženy do OPP Gottwaldov, kde se podle hliníkových šablon nožem ručně vykrajovaly části obleku.

Obleky See se slepovaly na tupo, šily na šicím stroji sik sak a zvenku přelepovaly žlutou – pro vojáky černou gumovou páskou.

V té době byl opět v Gottwaldově ve Výzkumném ústavu gumárenském vyvinut kvalitní pěněný neopren, který se lisoval ve formách, bohužel pouze v rozměru 40 x 40 cm, který však měl naprosto ideální vlastnosti, proti Optimit Odry. Byl totiž krásně měkký lehký a velice tažný. Měl ale dvě základní nevýhody a to že byl pouze 40 x 40  cm a oblek byl tedy lepen z mnoha dílů a neměl tkaninu (kluznou vložku). Výborně seděl pro svou elastičnost, nebránil pohybu a měl dobré tepelně izolační vlastnosti. Problém byl oblékání, protože se musel namydlit jak potápěč, tak oblek a to bylo v zimě docela drsné. Tyto obleky nabízel tehdejší Svazarm ( pan Ságner) Obleků se vyrobilo poměrně málo.

Protože potápění v té době se rodilo a začalo být populární, tak se i jiné podniky snažily vyrábět neopreny - obleky.

Mezi ně patřil i sám Optimit Odry a také zemědělské družstvo Lhota u Malenovic, kde začaly vyrábět obleky z „mechové pryže“ která se používala v obuvnictví. Tyto obleky byly velmi tvrdé a těžké. Přesto se jich pár vyrobilo a dokonce při hodnocení tehdejší státní zkušebnou dopadly nejlépe, protože se hodnotila pouze stlačitelnost materiálu. Platila taková teorie, že pokud se materiál stlačí na 3 mm přestává izolovat. Pokud se pamatuji, tak vyhrál tento oblek JZD, který byl určen až do 30 m, See byl asi do 10 m a Svazarm byl do 3 m. Praktická zkušenost byla však zcela opačná.

Nakonec se na trhu udržel pouze See a dodával velká množství do celého světa mimo Ameriky. Obleky See používaly všechny armády tehdejší Varšavské smlouvy. Některé státy se snažily o svoji výrobu, ale neuspěly (SSSR, Jugoslávie, Polsko)

A právě tlak armády způsobil, že se vývoj který byl v OPP téměř zastaven se opět dostal na pořad zájmu a v roce 1985 dostala už Obnova Zlín zelenou ve vývoji nového lepšího základního materiálu. Byly uvolněny devizy na nákup vhodných základních surovin zejména neoprenu W a nadouvadel na výrobu neoprenové směsi. Bohužel v tehdejším Svitu, kde se nová neoprenová směs připravovala a neoprenové desky začaly vyrábět ve formách tedy nikoli kontinuálně a s povrchem tzv .Shark byl základní kádr zaměstnanců z Kuby a Vietnamu a jejich pracovní nekázeň způsobovala, že výsledný materiál skoro nikdy neměl požadovanou kvalitu. Zde bylo potřeba velmi přesně hlídat složení směsi, dobu vulkanizace, teploty a režim chladnutí. To však byl pro zahraniční dělníky nepřekonatelný problém. Pouze někdy, když jsme tam dohlíželi osobně se  podařilo několik desítek neoprenových ploten vyrobit tak, aby měly požadované vlastnosti.

V té době už jsme spolupracovali s Armádou prostřednictvím Aquacentra Praha na vývoji soupravy SPP 20 a SPP 40 což byly mimo jiné suché neoprenové obleky napojené na přilbu plus celé příslušenství.

V roce 1989 byla zahájena sériová výroba suchého obleku Aquatex pro sportovní a profesionální potápěče.

31.12.1990 byl v Obnově Zlín zahájen útlum výroby neoprenových obleků a 31.3.1991 byla výroba zastavena.

1.8.1991 byl zahájen provoz soukromé firmy Agama Zlín.

 

Cedidla Jan